Grand Theft Auto III

Už dlouho jsem koukal na hry, které se mi nahromadily na Steamu. A pokaždé jsem si říkal, že se k nim jednou konečně dostanu. Tak teď ten čas nastal. Když už se blíží vydání GTA VI, přišlo mi, že je ideální chvíle vrátit se ke kořenům série. Do remaku se mi moc nechtělo, ale původní verze už mi na Steamu ležela pěkně dlouho.

Se sérií jsem se seznámil ještě za školních let díky San Andreas. Trojku a Vice City jsem ale minul. Přesněji řečeno, hrával jsem je v hernách, jenže příběh jsem neřešil. Prostě jsem jezdil po městě a vyblbnul se s cheaty.

Do prvního ani druhého dílu mě to vůbec netáhne. A tak jsem nakonec začal stahovat trojku.

GTA III jsem vždycky vnímal jako tu hru, kterou začala éra GTA od Rockstaru. Z nějakého důvodu jsem si celou historii představoval docela jednoduše: první dva díly vytvořilo DMA Design a vydalo BMG Interactive. Pak přišel Rockstar, převzal sérii a vznikla trojka.

Ve skutečnosti to bylo mnohem zajímavější. Rockstar totiž vydal už GTA 2. Bratři Sam a Dan Houserové, budoucí spoluzakladatelé Rockstaru, měli s GTA co do činění ještě před vznikem samotné firmy. Sam tehdy pracoval v BMG Interactive a na hře se podílel ze strany vydavatele. Dan do BMG nastoupil během vývoje prvního GTA.

Rockstar se tedy neobjevil zničehonic a nepřevzal GTA až u třetího dílu. Lidé, kteří později určili směr celé série, u ní byli prakticky od začátku.

Jenže tím se nabízí další otázka. Pokud se Houserové podíleli na směřování GTA už před trojkou, proč právě GTA III sérii tak zásadně proměnilo? Nebylo to tím, že by Rockstar najednou přišel do DMA Design a vysvětlil vývojářům, jakou atmosféru má GTA mít.

Ani uvnitř DMA Design přitom nebyl přechod do 3D samozřejmostí. Po GTA 2 ve studiu souběžně vznikaly dvě různé představy o pokračování. Původní tým pracoval na GTA 2.5, které si zachovávalo zavedený pohled kamery, zatímco jiná skupina vývojářů experimentovala s plně trojrozměrným městem. A právě tahle varianta zaujala Sama Housera, který chtěl GTA ve 3D vidět už dlouho.

Asi právě tady je důvod, proč GTA III tak snadno působí jako začátek GTA od Rockstaru. Ne proto, že by Rockstar předtím neměl se sérií nic společného, ale proto, že se právě ve trojce začal formovat přístup, se kterým si pak hráči GTA spojovali po dlouhá léta.

Velké otevřené město, ve kterém se můžeš kdykoli vykašlat na příběh a jít si po svém. Kriminální zápletka, volnost, rozhlasové stanice, satira a snaha udělat ze samotného města důležitou součást hry. Některé z těch věcí tu byly už dřív, ale teprve v GTA III se poprvé spojily do podoby, kterou pak dál rozvíjely Vice City, San Andreas a další díly série.

Jenže jedna věc je zkoumat, proč bylo GTA III pro sérii tak důležité, a druhá ho poprvé pořádně dohrát pětadvacet let po vydání.

Hra začíná pěkně zostra. Hlavního hrdinu nejdřív při loupeži zradí. Pak ho spolu s dalšími vězni převážejí ve vězeňské dodávce. Cestou někdo přepadne konvoj, vyhodí most do povětří a náš mlčenlivý hrdina dostane spolu s dalším vězněm šanci utéct. O pár minut později už máš auto a vyrážíš do města.

A právě tady GTA III rychle ukáže, proč svého času udělalo takový dojem. Skoro okamžitě tě pustí do otevřeného města a nechá tě dělat, co chceš. Můžeš jet na misi, nebo cestou někam odbočit, ukrást jiné auto, pustit se do přestřelky s policií či jen jezdit po městě a přivydělávat si jako taxikář.

Zpočátku nejsou mise nijak těžké. Hlavní hrdina dostává poměrně jednoduché úkoly: někoho odvézt, ukrást auto, zabít konkrétního člověka nebo něco vyzvednout. Nejdřív to může působit primitivně, ale hra postupně začne tyhle činnosti kombinovat. Základní struktura přitom zůstává stejná: filmeček, cesta na místo, tam nějaká akce nebo honička a konec mise.

A funguje to dobře. Jenže má to pár háčků. Některé mise se plní snáz, když dopředu víš, co tě čeká: jakou zbraň si vzít, odkud přijdou nepřátelé nebo na co se vůbec připravit. Hra ti to ne vždycky řekne, takže na některé věci přijdeš až po neúspěšném pokusu.

Samostatnou kapitolou je shánění správného auta. Některé mise vyžadují konkrétní vůz, ale hra ti pokaždé neporadí, kde ho najít. A občas se k tomu přidají i technické problémy.

V jedné takové misi jsem potřeboval auto nepřátelského gangu. Pamatoval jsem si, že s nimi jezdí kolem staveniště, a tak jsem zamířil rovnou tam. Jenže v ulicích se neobjevovala vůbec žádná auta. Dlouho jsem proto kroužil po čtvrti a doufal, že se dřív nebo později nějaká načtou. Nejspíš za to nemohlo samotné GTA III, ale spíš to, jak dnes běží na moderních počítačích. Později jsem zjistil, že auta toho gangu celou dobu stála zaparkovaná přímo na staveništi.

V tu chvíli mi došlo, že po tobě hra vlastně chce, aby ses stal skutečným obyvatelem města, ne jen návštěvníkem. Párkrát ti ukáže, kde koupit zbraně a kde opravit auto, jiná místa si musíš najít sám. A pak už k nim musíš trefit po paměti. Ani na minimapě je neuvidíš.

Nezbývá ti tedy než si města víc všímat. Začneš si pamatovat, kde co je. A když se proti tobě některé gangy obrátí, už zhruba víš, kde tě čekají problémy. A ty dokážou být dost velké.

Ve hře jsou celkem tři ostrovy. Na druhý a třetí se dostaneš postupně během hraní. Jak už jsem psal, na nová místa si časem zvykneš. U třetího ostrova to ale úplně neplatí.

Na prvních dvou dostaneš dost misí na to, abys je projel křížem krážem. Třetí ostrov se ale otevře až ke konci hry a čeká na něm jen pár příběhových misí a hromádka vedlejších úkolů. Měl jsem z toho pocit, jako by už v tu chvíli bylo potřeba vrhnout všechny síly do vývoje Vice City. Jako by bylo jasné, že z téhle hry už víc nevytáhnou, zatímco ve Vice City mohli stavět na všem, co si u trojky připravili.

Možná kdybych v GTA III vyloženě žil a jen neprocházel příběhové a vedlejší mise, nestalo by se mi, že mě poslední mise donutila vrátit se k taxikaření. K jejímu spuštění totiž potřebuješ mít 500 tisíc. Dokončil jsem všechny vedlejší úkoly na třetím ostrově, zkusil policejní i záchranářské mise a taky závody. Zbývajících 100 tisíc jsem ale nakonec šel vydělat za volantem taxíku. Po čtyřiceti jízdách jsem měl konečně dost peněz na závěrečnou misi.

O příběhu můžu říct hlavně to, že tam nějaký je. Ano, je dost neohrabaný, ale alespoň nějak propojuje putování hlavního hrdiny po městě. Žádná z postav přitom nedostane moc prostoru. Hlavní hrdina mlčí a každý sebešílenější požadavek bere jako rozkaz. Má někoho podrazit nebo zabít člověka, se kterým dosud normálně vycházel? Tak se jde na věc.

Samotné mise přitom často byly zajímavější než příběh, který je spojoval. Jednou tě čeká honička na člunu, jindy musíš vyhodit do povětří letadlo nebo dostat zločince z rukou policie. A přestože základní činnosti zůstávají víceméně stejné, hra dost často mění okolnosti, takže úkoly nesklouznou do úplné rutiny. Nevýrazný příběh jsem proto poměrně rychle přestal řešit. Osudy postav mě nijak zvlášť nebraly, ale zajímalo mě, do jakého dalšího průšvihu mě hra zatáhne. A té rozmanitosti bylo dost na to, abych měl chuť hrát dál.

V GTA III mě bavilo nasávat atmosféru města. Každý ze tří ostrovů je jiný. Má své typické obyvatele i auta a postupně se ti zpřístupňují nové zbraně. Když už je řeč o zbraních, i ty se někdy chovají dost zvláštně. Třeba útočná puška M16. Skvělá zbraň, mimořádně přesná a účinná i na poměrně velkou vzdálenost. Jenže jakmile přepneš do míření, začne se třást na všechny strany.

Nakonec bych řekl, že jsem si hru užil. Znovu už ji ale hrát nebudu. Myslím, že pokud tě v mládí minula, dnes už ti nedá stejný zážitek jako někomu, komu při hraní pomáhá nostalgie. Pokud tě ale zajímá vývoj série, má pořád co nabídnout. Třeba jako muzejní exponát, který si můžeš sám osahat. Možná někdy zkusím i remaster, ale to už bude jiný příběh.